Pohoršení?

24. červenec 2008 | 11.20 |

Přemýšlel sem, jakej sem tak byl a jakej sem teď. Samozřejně i jaký důvody to tak možná má. Ale musim k tomu docela daleko zpět:-D

Když sem byl v ještě v čechách, tak jsem byl miláček skoro všech. Dobrej ve škole, měl kamarády kolem sebe a blbnul jako každej. Všichni, jak příbuzný tak i učitelé a cizí říkali, že sem hodnej a milej. Jo to byly dobrý časy a to je taky normální;-)
Nevim, co by ze mě vylezlo, kdyby jsme se nepřestěhovali do Německa. To mi bylo 11. Ze začátku to bylo skvělý (i lepší než v čechách). To bylo tak dva roky. Pak jsem měnil školu a šel ze školy pro cizince na normální. Tam to bylo na začátku taky ještě v pohodě, ale mělo se to rychle změnit.

Co se stalo? No sice to byla normální škola, ale němců tam moc nebylo a hlavně co tam bylo, byla ryvalita. Ne v učení, ale v tom, kdo je nejsilnější, kdo kam patří. Já o takový věci ale neměl zájem. Jasně, že na novýho si pak troufal každej a zkoušeli vše možný. Dokavať to bylo verbální, tak mě mohli mít rádi a když nepřestali a chtěli verbální souboj, tak ho dostali. Netrvalo to dlouho a šli mnohem dál. Strkání ze schodů, postrkování ze zadu, podrážení noh a někdy i menší rvačka. Jasně, když já se bránil, tak přišel další, co mě držel nebo co tomu druhýmu pomohl a já byl vždy sám jako novej. K tomu přišlo, že sem poprví měl pořádný problémy i s učenim a zkásnul první špatný známky v sériji. Ze strany mojí mamky sem neměl téměř žádnou pomoc, tak sem se jí už ani moc nevzděloval. Žral sem to do sebe. Jasně, že po čase toho bylo moc a ruplo mi. Začala první velká změna. Před tim sem byl milej, hodnej, stydlivej. Ale teď v pubertě, ve 14ti letech, sem myslel poprvý na sebevraždu nebo něco podobnýho, smrtelný úraz. Začal sem dělat vše co šlo. Skákat z výšek, agresivně hrát fotbal. Souboje? Ne. Šel sem (běžel) proti protihráči a buď uhnul nebo sem běžel proti němu. Když sem s míčem prošel, tak sem běžel dál a když ne, tak sem se otočil a vzal si míč atd. Na kole sem sjížděl s kopců, kde nebyla ani cesta. O co rychleji o to lip. Když se mi něco stalo, tak mi to bylo jedno a pokračoval sem. Začal sem mlátit proti všemu, co se našlo (Dveře, skříně, stromy, zdi). Vše sem dělal tak dlouho, jak dlouho to šlo. Na měsíce sem se stáhnul a byl prakticky nevyditelný. Když se něco stalo, tak sem vytrvával až to přejde a myslel jen na to, že je překvapim a pak se za vše pomstim.

Po několika měsících bylo vše, co sem kdy byl, podle mě pryč a bylo na čase to ukázat. Netrvalo to dlouho než přišel zase jeden s těch, co otravovali a chtěl si do mě strčit a vrazit. Nevyšlo to. Nevim už co sem udělal, ale pak jich přišlo víc. Ach sám si už netroufnul. Chtěli mě postrkovat, což taky nešlo. Chtěli my otočit ruku a to taky nešlo. Nic neklaplo jako dřív a co sem dělal. Jednoduše. Strkali do mě tak já se od noch odrazil. V hodnou dobu jsem šel k zemi a šel jim po nohách nebo i víš. Drželi mě nebo chtěli mi otočit ruku, tak sem šel nebo běžel po zpátku, když to šlo, tak sem se i odrazil od zdi, a to tak dlouho než spadli a já na ně a nebo narazili do něčeho, třebas do zdi a pustili mě.

Tak mi nejen jednou málem vykloubily rameno. Tak to šlo docela dlouho a já byl čim dál brutálnější až z toho, na kterýho si všichni dovolovali, se stal ten, co se nenechal a vrátil ti zpět za každou cenu a bylo mu jedno, jak skončil. Ale i když mě pak nechali, tak sem nepřestal. To nový sebevědomý se ukázalo praktický. Začal sem tak trochu spolužáky vydírat. Čas sem měl klid, ale přitom sem pokračoval v tý cestě, abych ten klid měl nadále.

Konec všeho byl, že jsem měl i kamarádku, mojí první lásku. Klid a ve škole pohodu. Jenže občas mi to vynechalo a to bylo nový. Já nikdy nebyl nějak silnej, ale když mi to vynechalo, tak mě museli ty nejsilnější ze třídy držet, aby se nic nestalo. Šlo to i tak daleko, že sem hodil polobratra mé kamarádky ze čtvrtýho patra (co? Rok už provokoval.). Několik mých spolužáků mě muselo odtáhnout a jeho poslat pryč. Jasně, že se mu nechtělo a chtěl si ještě něco dovolit na co sem po něm šel. Mě pak jeden spolužák ubalil a skolil k zemi a jeho pak poslali pryč. Já sám si na to později nepamatoval a spolužáci mi to museli pak vyprávět.

Jasně že to nebyla jedniná akce. Před tim byla už jedna, kde sem ho jednou rukou (k překvapení) nadzvedl a opřel proti dveřím a po tom sem ho hodil ještě ze schodů, před nohy učitelů. Po tý akci, s tim čtvrtym patrem, sem ho taky ještě pár dní později vrazim proti dveřím. Jasně, že se to po škole rozkecalo a kamarádka mě opustila:-(( A proč to všechno? Protože provokoval a lhal. Prej ho mlátim a to říkal tak dlouho, až se to po roce stalo realitou. Předtim posílal svý kamarády na mě ještě a to i ze psem. Grrrr. Parchant.

Po tom, co sem šel po škol do učňáku, tak se vše znormalizovalo. Myšlenky si něco udělat sem už neměl, ale byla to jen otázka času než jsem pad do depresí všeho druhu a myslel zase na smrt. I jinak z mylýho nějak nic nezbylo. No skoro nic. Včéra jsem zjistil, že ještě je, ale jen na chvíli, co sem seděl na střeše od chatky a svítilo na mě sloníčko a já se koukal na stromy a přemýšlel, jak se na ně dostanu, protože se musí seřezat. V tu chvĺi jsem musel na někoho milýho myslet. Tato minutka přešla a já jí napsal. I tak. Minuta neni celej život. Myslim, po té co jsem zase skoro vše stratil na mou smrt, na mé zničení a konec. A otázka času kdy mi zase přeskočí.

Podle mě je to pohoršení. Z hodnýho se stává, nebo už spíš i je, grázl nebo něco podobnýho.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře