Eleny Labuť

3. červen 2008 | 21.36 |
Život získal hořkou pachuť
V dálce tušíš zpívat labuť
Vítr nadnáší lehké perutě
Stojíš opodál tiše, nehnutě
Vidíš, jak loučí se s oblohou
Cítíš, že křídla její nemohou
Řítí se na klidnou říční hladinu
Toužíš vrátit poslední vteřinu
Křehké tělo zrcadlo roztříští
Tma zahalí momenty příští
Budoucnost se oděje černým hávem
Proč se to stalo, jakým právem?
Tážeš se, pláčeš a neslyšíš,
Že minulost nikdy nevrátíš...

Chtělo se mi brečet. Jak je možný, že něco tak slabýho jako já má city a cítí smutek
Stejně se mi po něm stýská...
Každý den se probouzím pohledem z okna...
A pevně doufám, že se vrátíš
A cestou do školy věřím, že také sleduješ mraky
Miluješ pohled na nebe, na mraky i hvězdy
A každá nová vzpomínka je novou nadějí a zároveň smutkem
Jenže ty už tu nejsi, nejsi tu pro mě
A mě se stýská, jenže ty to už necítíš
Nebylo nám to souzeno, už si nebudeme blíž...
Takhle nějak jsem blbla dopoledne
:-(
A pak, že jsem normální:-(
A proč? Je to smutný...
Ne, já nechci dávat na světlo smutek. Svět je už tak dost špinavý
Dala bych celý svůj život, kdybych mohla jen na krátký okamžik cítit jeho přítomnost:-(


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře