17.-18.6.2008 (část 2.)

18. červen 2008 | 16.20 |
........ Vzbudim se. Je ráno? Koukám skrz nějakou díru ven na to pole. Neleží tam už žádný mrtvý ani zraněný. Zapoměli mě tam moje vlastní lidi? Už mě nic nebolí tam co jsem byl raněn. Jen jsem trochu proleželej a musim se rozhejbat tak to pomalu dělám a koukám se v klidu ven na červený slunce.
Najednou slišil křek. Jdu očima níž a vidim utíkat mladou holku možná tak 14-15 let. Za ní běží tři chlapi. Chytí jí a strhnou k zemi. Volá o pomoc ale nikdo nikde jen já. Bolí mě ještě kosti ale zvedám se, zkousnu zuby protože je jasný co chtějí. Chtějí jí znásilnit a to nesmim dovolit. Leží na zemi a jeden jí dtží za ruce. Druhej leží na ní a chce jí dát pusu. Třetí stojí a chce si sumdat kalhoty. Ona se brání. Já vylezu s tý díry, s tý malí jeskyni a jdu směrem k nim. Vezmu mou automatickou střelnou zbraň ze zad, zamířim při chodu a vystřelim. Prvního co zasáhnu je ten co stál (do zad). Spadne přes toho co leží na tý holce. Pak zamířim do leva a vystřelim na toho co tu holku drží. Se na mě stačí jen kouknout než ho trefim do ramena a on spadne do zádu. Teď toho třetího. Ten chce vzít jeho zbraň ale už to nestihne. Odprásknu ho ještě jak sedí na tý holce. Nestřelim jenom jednou ale párkrát až padne. Ten co jsem ho trefil do ramene chce vstát a vzít jeho zbraň co leží u holky ale nestihne ho. Vystřelim na něj a trefim se přesně do jeho srdce. Padne. Obrátim se k třetímu co jsem ho trefil do zad. Už vztal a chce mě napadnout nožem. Než udělá ale vůbec jeden krok střelim i na něj po druhý a usmrtim ho. Konec. Je po nich. Ještě to pro jistotu ověřim.
Postavim se k holce a pomůžu jí vstát ze země. Oblečení má roztrhaný tak ji dám mojí taky potrhanou bundu a zeptám se jestli je vše v pořádku. Odpoví že je a zeptá se co to mám kolem krku. "No to je drak patřim k nim." Dívka se na mě překvapeně koukne a řekne: "Prababička mi o nich vyprávěla když jsem byla malá." Nechápu nic a řeknu jen: "Málá?" Ona pokračuje: "Ale dračí bojovníci neixistujou už 300 let. Zmizeli po té co tady padl jejich velitel. Támhle postavili pomník pro něj na jeho hrobě." A ukázala na malej zničenej kopeček z kterýho jsem právě vylez. Teď chápu. Já zemřel. Ale proč zase žiju? Jak je to možný? To nejde? Plno otázek ale žádnej čas. Zeptám se jí jen co se teď stalo a co to bylo za muže. Řekne mi že přepadli její vesnici a rodiče jí řekli ať utíká. Kouknem se směrem co přiběhla a za stromama vidim světla. "OK jdeme", řeknu. Holka se na mě koukne, zasměje se a běží se mnou k její vesnici.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře